Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak copak tu dneska máme. Stísněné prostory mezinárodní stanice, zajímavé vzorky z Marsu a šestičlennou posádku poměrně drahých herců. Párty může začít. Nejdříve se trochu seznámíme s protagonisty, ale ne moc, protože stejně tušíme, že se tu bude dost umírat. V tomto ohledu kvituji s povděkem úvodní dlouhé záběry bez střihu na poletující vědce a krásy vesmíru. Gravitaci to připomíná nejen stanicí, ale i hypnotickým záběrem bez střihu, kdy kamera proplouvá stanicí a vy sbíráte první kousky informací o prostředí a postavách, co v něm plují. Jakmile se po úvodním napětí podaří zachytit sondu z Marsu a my zjistíme, že držíme v ruce opravdu první mimozemskou buňku, začne to být zajímavější. Netrvá dlouho a po tom, co do buňky strkáme a pícháme… probudí se k životu. A máme tu emzáka, kterého si pojmenujeme Calvin.
Poslední sci-fi, na kterém jsem byl v kině, byl Příchozí, kde to bylo hodně o komunikaci, což pro Život neplatí v žádném případě. Calvin se s námi nechce moc bavit. Chce růst a k tomu potřebuje krmi. Možná je trochu nakrklý, protože jsme do něj pouštěli elektriku. Takže uniká a zabíjí.
Výtvarně má film skvělá místa, koketující s už zmíněnou Gravitací, nádherné pohledy do vesmíru i vlastnosti, které zklamou. Mnohem klaustrofobnější pocit jsem měl při již legendárním Vetřelci, i když se odehrával na lodi nesrovnatelně větší. Zde by se přímo nabízelo hrát si i se stísněností prostoru, protože stanice velikostí a vybavením má téměř dnešní parametry, ale nějak se to nedaří.
Občas jsem měl pocit, že kdyby postavy vůbec nemluvily, tak by možná udělaly lépe. Druhá polovina filmu se zvrhává v trochu béčkovou vyvražďovačku, kde z jedné buňky je silný, chytrý a žravý organismus velký asi metr, jenž se nám někde pořád schovává. Podobnost s Vetřelcem čistě náhodná. Jednotlivé figury tu ale mezi kvalitní akcí zkouší ve chvílích zoufalství hlouběji filosofovat a zamýšlet se nad životem, což bylo skoro k nepřežití. Jakoby se film najednou přepnul do zcela jiného žánru, který vás v tu chvíli ale vůbec nezajímá. K nepřežití je občas i chování hlavních protagonistů. Od vědců na vesmírné stanici bych očekával trochu inteligentnější reakce, než tu je k vidění.
A výsledek. Je fajn. Film je celkem krátký a až na pár pasáží, kde si vědci nudně povídají o životě a smrti, to celkem jede. To, že scénář dělali lidi, co mají za sebou Deadpoola, je znát hlavně na úplném konci, a to člověka potěší. Nic více, nic méně. Život měl ale našlápnuto na víc, než na variaci již viděného.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.